Jožko Ondrášik si vydobyl všeobecnou úctu a respekt v prostředí československých silničních závodů. Částečně svými bezchybnými a dokonalými statistikami. Ale zejména pro svou milou a přátelskou povahu. Jožka měli všichni v paddocku rádi! I když se neproslavil jako závodník, mezi legendy silničních závodů rozhodně patří.
Jeho láska a nadšení k silničním závodům začalo hned od mládí. Rodáka z Považian u Nového Mesta nad Váhom nadchly závody o Cenu Slovenska v nedalekých Piešťanech. A následně se zaměřil na Velkou cenu Československa v Brně. To byla jeho absolutní srdcovka. Byl tam poprvé ještě před tím, než se tam v roce 1965 jel první závod zařazený do seriálu Mistrovství světa. Ty dva závody byly krátce po sobě v pořadí Piešťany – Brno. A řada jezdců uvítala těsně před závodem Mistrovství světa se rozcvičit v dobré mezinárodní konkurenci v Piešťanech. Pro Jožka to bylo logisticky složitější, ale zvládal to. Nejprve jezdil sám, potom sebou brával obě děti. Jejich základnou býval hotel Evropa v centru města. A nakonec s ním do Brna jezdívali pravidelně vnuci Norbert a Jakub. Bývali na vysokoškolských kolejích. V paddocku zpravidla ve čtvrtek posbírali podpisy a pozdravili se se známými jezdci. Z těch dávných dob měl třeba podpisy obou továrních jezdců JAWY – Gustava Havla a Františka Šťastného. Plus mnoho a mnoho dalších.
Jožko nebyl součástí nějakého závodního seskupení. Byl takovým hodně poučeným divákem. Jinak civilní profesí byl soustružníkem. To dělal celý život až do své 70tky. Ve firmě VUMA v Novém Mestě nad Váhom byl členem týmu, který vyvíjel a vyráběl převodovky pro tovární speciály JAWA. Prostě fachman ze staré školy! V těch dobách se taky seznámil se slovenskou závodnickou legendou Petrem Balážem. A postupně i s mnoha dalšími. Byl velkým obdivovatelem Mike Hailwooda a z poslední doby Fabia Quartarara. Z našich třeba Františka Srnu anebo Petra Baláže.
Krom lásky ke světu závodů byl jeho druhou láskou fotbal. Ten aktivně hrál až do velmi pozdního věku. A stejně jako v padocích i fotbalisté ho respektovali a měli ho rádi. Krom závodů nejvyšší ligy v Brně Jožko jezdil i třeba do Mostu nebo do Kopčan, Kyjova atd. Do Brna i na republikové závody. Závodům rozuměl a hodně o nich věděl. U závodníků měl respekt – myslím tím u závodníků mnoha generací. Přecházela ho pověst a věhlas jeho nepřekonatelných statistik. Ty zpracovával doma ručně s tužkou, kalkulačkou a papírem. Byly absolutně dokonalé. Některé byly součástí každoročních ročenek Mistrovství světa vydávaných Marlborem. Z toho měl Jožko velkou a zaslouženou radost. Plus psával do programů Velké ceny v Brně krásný články. Býval tam v kontaktu s panem Čadou nebo i s Amosem Krejčím. I na novém Automotodromu na Kývalce měl od vedení AMD zaslouženě veškerý VIP servis a podporu. Prostě k Brnu vždycky patřil. Velkou cenu vynechal od roku 1965 jen dvakrát. Vždycky kvůli zdravotním problémům. Jinak tam vždycky byl.
Jožko Ondrášik byl věřícím člověkem. Vždycky v neděli ráno před závody chodil do kostela pomodlit se za to, aby se všichni závodníci vrátili po závodech do svých domovů v pořádku. I to hodně vypovídá o tom, jakým byl člověkem.
Já jsem se s Jožkou Ondrášikem seznámil při jedné návštěvě u Tomáše Gescheidta doma. Bylo to už dávno – někdy kolem roku 1980. Od těch dob jsem ho vnímal a vždycky ho rád viděl. Byl vždycky s úsměvem a plný elánu a nápadů. Přišlo mně, že plno lidí z paddocku, ať už závodníků, mechaniků nebo novinářů, spojovala jakási úcta a respekt k panu Ondrášikovi. Lidi různých věkových skupin.
Češi, Slováci, cizinci. Všichni Jožka ctili a měli rádi. V závodním světě unikátní věc.
O vzpomínku na svého dědečka se podělil i Jožkův vnuk Norbert. Tady je:
„Vzpomínek na dědu mám hodně a jsem za to moc rád. Sedávali jsme na okruhu často do pozdních hodin. Scházelo se tam množství lidí. Vyprávělo se tam i o závodních statistikách, kterým jsem tehdy ještě moc nerozuměl. Jožko si kdysi dávno sám vytvořil knihu Mistrů světa, kterou si od nich nechával pravidelně v Brně podepisovat. Všechny kategorie – ty původní dvoutaktní (50, 80, 125, 250, 350 a 500) i ty novější (Moto3, Moto2 a MotoGP). Z dědy vyzařovala velmi příjemná energie a každý se s ním cítil příjemně (můžu potvrdit, pozn. autora).
Poslední roky sledoval tréninky v jedné zatáčce, aby mohl porovnávat jezdecké styly různých jezdců. Závody pak sledovával kvůli celkovému přehledu v TV v okruhové restauraci. Zapisoval si pro něj důležité údaje. Často i ty, které by zapisovat nikoho jiného nenapadly. Byl velkým sběratelem všeho, co se týkalo motocyklových závodů.
Dědeček byl a je pro mě velkým vzorem a inspirací. Mám ho na pozadí svého telefonu. Když ho tam zahlédnu, hned se mně zlepší nálada. A taky při vzpomínkách na jeho vtipné hlášky, kterými jsme se společně bavili. Moc mně chybí!“
Tolik Norbert Ondrášik
Jožko Ondrášik odešel 5.8. 2020 stejně klidně a tiše jako žil. Bohužel se už nedožil světového titulu v MotoGP svého oblíbence Fabia Quartarara o rok později. Zbyly na něj krásný vzpomínky těch, co měli tu čest ho poznat. Plus jeho články a fantastický statistiky, kterým věnoval tolik času a umu. On už jen svou přítomností v závodním světě to tam jaksi projasňoval. O některých lidech se říká, že dělají svou existencí svět lepším místem k životu.
O Jožkovi Ondrášikovi to platí tisíciprocentně.
Čest Tvé památce, Jožko! A díky za všechno!
P.S. Velké poděkování za spolupráci na tomto povídání dceři pana Ondrášika Gábi a vnukovi Norbertovi. Bez nich by to nevzniklo. Oba v sobě mají z Jožka hodně. Podědili všechno to dobré a to proč Jožka Ondrášika mělo tolik lidi rádo.
Ještě jednou – DĚKUJU!
Jaroslav Brzobohatý
